Probuzení do života plného štěstí

Alkoholičkou jsem se pravděpodobně narodila. Že takové geny existují, je zřejmě prokázáno a já jsem je dostala do vínku po svém tátovi. Jen ještě spoustu let spaly, než se ukázaly ve své plné kráse a já se propila k alkoholismu a opravdu se stala tím, čeho jsem se štítila a co se mnou podle mého názoru zdaleka nesouviselo. Nebo že by přece? Obávanou a mnou tolik opovrhovanou alkoholičkou.

Pila jsem celkem „normálně“ 20 let. Když jsem alkohol skutečně našla, někdy ve dvaceti, zdál se to být ohromný vynález, dobrý přítel, ten, který nikdy nezklame. Dodával to, co mi chybělo, odvahu a sebevědomí. A tlumil to, co mi vadilo, smutek, rozčílení, stres, strach. Byl mi únikem ze stereotypu, byl mi doplněním klidného večera i umocněním radosti. Získával mi přátele a ty stávající činil otevřenějšími, navozoval mi pocit sounáležitosti a hlubokého porozumění.

Mám rodinu, manžela a dvě nyní dospělé dcery. Měla jsem a mám dobrou práci. Můj život byl v podstatě spokojený a klidný. Nebylo nic, na co bych si mohla výrazněji stěžovat. Možná jen pocit, jestli je tohle opravdu všechno, co můžu od života čekat. Pocit poněkud neskromný a asi existující jen v mém podvědomí. Ale byl tam.

Hrůza a děs začaly nenápadně. Sklenička druhý den, třeba už v poledne, na připomenutí zábavného večera a zážitků. Neschopnost utnout pití po dovolené s alkoholem v neomezeném množství, trvající pár dní, než jsem se smířila s tím, že je nutno pracovat a žít zase běžným způsobem. Výčitky z mého chování při „společenských příležitostech“ s tím, že tohle už nikdy.

Potom osamělé večery po odjezdu manžela na montáže po republice i mimo ni. Každý večer pití s kamarádkou, rozebírání života, vzájemné pochopení a porozumění, ujišťování se, že jsme hodné holky. A kdyby nic jiného, že jsme kamarádky na život a na smrt. Ráno překvapivé zjištění, že bych potřebovala alkohol znovu. Šlo už jen o to, kdy nastane ta chvíle, že si ho dám. A nedala na sebe dlouho čekat.

Další pokračování, když jsme si z vydělaných peněz zakoupili chatu. Propité víkendy a spousta nových přátel majících k alkoholu kladný vztah. Konečně bezvadná společnost a super lidi, zajásala jsem. Jenže oni pili v pátek a v sobotu večer. Oslavovali a radovali se. Ve zbylém čase zahradničili, kutili, jezdili na kole, chodili se koupat a na houby. Já jsem pila. A pila a pila. Od sobotního ranního panáka, přes víno dopoledne, aperitiv před obědem a víno po obědě, po alkoholický spánek. A večer znovu za kamarády do hospody. Ne víc než čtyři deci, jsem přeci slušná holka. Občas někdo poručil panáka nebo i víc. A jeden zdravotní na dobrou noc. A jeden v noci, nějak nemůžu spát.

No a dál? Za pár měsíců nastalo nutné pokračování v týdnu. Sled opic a kocovin nebo jen jeden setrvalý stav. Abych to rozchodila a abych to nepřehnala. Permanentní výrazná hladinka. Občas se nezdařilo a přišel pád na silnici s tím, že se mi už nechce vstávat. Ze šrámu na hlavě byly modřiny pod očima. Rozbitá a podřená, na těle i na duši. Výčitky a nechuť žít. Ráno panák na „morální kocovinu“, druhý na to, že snad nebude tak zle a třeba je už poslední, třetí na to, abych došla do práce. Čtvrtý. Ale dojdu ještě? Nebo raději ne.

Něco málo z „petky“ v tramvaji a ta šílená závist při pohledu na spolucestující. Jim evidentně není špatně, oni snad mají proč žít, snad se i po ránu smějí nebo v klidu čtou noviny.

V práci něco ostrého, aby se mi netřásly ruce a před obědem totéž, abych udržela příbor. A potom též, abych se nepozvracela, což se stejně přihodilo, ale aspoň ne před lidmi. Odpoledne vinotéka a kabelka obtěžkaná dvoulitrovkou, občas hlt v tramvaji, zasloužím si přeci, přežila jsem další pracovní den. Zase jeden. Přežila. Něco málo domácích prací, svou zásobu mám, tak jen klídek a neusnout. Večer dáma před televizí s oficiální dvojkou vína na poklid a na cholesterol. Po půlhodině těžký alkoholický spánek. V noci čilá s pocitem, že přece potřebuji spát, a tak si musím dát, nejlépe panáka a třeba už se neprobudím, kéž by. Jenže se probudím a „můj den“ se opakuje.

Co dál? Jedno ráno s pocitem, že nevím, proč žiji, proč vstávám, oblékám se, snídám. Proč si sedám a vstávám. Proč a nač to všechno. Necítím ostrou bolest. Duše bolí tiše a do hloubky. Naléhavě šeptá: prázdno, zbytečnost, nesmysl, proč? Smutek? Ne, jen beznaděj.

Komu to říct a co s tím? Před lékaři se tvářím jako vždy nad věcí, jsem spokojená a mám vše. Jen nějak nevím, proč žít, říkám s úsměvem. O alkoholu nemluvím, je to prostě deprese. Deprese z neznámých důvodů, i na tu jsou léky, jen se u nich nesmí pít.

Omezuji pití tak na půl litru vína. Začínám se trochu vracet do života. Manžel a dcery mají radost a naději, přátelé mě chválí. Je z tebe jiný člověk, říkají. Mám radost, radost po třech měsících snahy. A co s ní udělám? Oslavím ji přece, litr a půl vína téměř na ex.

A poslední etapa. Všechno je zbytečné, nemá to cenu, upiji se. Jenže upít se a fungovat v práci, upít se a být manželkou a matkou? Upít se a plnit si své povinnosti? Trochu rozpor, pravda. Takže v práci otevřená varování i osobní výčitky, postihy, vyhrůžky, prosby. Nepij přece, udělej to už kvůli dětem. Doma vztek i smutek, tolerance a víra v dobré konce, zoufalství, rozhovory, vylévání všeho, co se najde. Hádky a pláč. Smutné oči. Takhle ničím lidem život? Já? Jsem zlá, bezcharakterní? Nebo je to jedno, jako všechno. A potom.

Má starší dcera se snažila zjistit, co a jak s alkoholismem, zajímala se o vše, četla knihy, sledovala internet… Anonymní Alkoholici? Znám, z filmu. Amerického. Pohádka a utopie, štěstí na objednávku. A dobrá věc zvítězí, jako vždy v kýči. Leč můžu to vyzkoušet, nic to nestojí, snad jen trochu odvahy a ta mi ještě zbývá. Domlouvám si schůzku, oficiálním hlasem se tážu, kdy a kam můžu přijít a je-li nutno se objednávat. Trpící alkoholička? Kdepak, samozřejmě žena nad věcí, jasný hlas, přesné vyjadřování.

A přicházím. Pozdě a opilá. Očekávající radu, jak se dát do pořádku a žít s mírným pitím dál. Cítím se být ve formě a schopná diskutovat. Shovívavě se usmívám. Co vidí ostatní?

Opilou, pochechtávající se trosku s mírnou dávkou arogance. Neradí nic, vyprávějí. Vyprávějí o tom, jak žijí. Jak žijí a nepijí. Oni fakt nepijí? Alkoholici? Říkají, že jsou alkoholici a přiznávají to. Že nebojují a jsou bezmocní. Že jsou nemocní. Že ta nemoc je smrtelná a nadosmrti. Ale dá se s ní žít a uzdravovat se. Že to sami nezvládli, neboť v lidských silách není ukončit pití alkoholika. Nechápu. Mám svůj názor. Vím to lépe. Ale chodím a poslouchám, chtějí mě totiž vidět. Mají o mě zájem. O mě, které už nikdo nevěří. Proč? Nevím. Je tam něco… naděje? Přátelství? Něco běhá ve vzduchu v té jejich místnosti, a kdybych se nebála velkých slov, nazvala bych to láskou… A mně to jejich vyprávění něco říká. Že by ty jejich příběhy byly o mně? O mně v různých variantách. Někdy daleko hrozivější, ale i tak cítím, že toto jsem já, že jsem stejná. Alkoholička?

A přece jen ještě jeden pokus. Když ukončit pití, mně to samotné půjde. Beru si dovolenou. Sama týden a bez alkoholu, myslela jsem. Sama týden s pitím tak katastrofálním, že to ukončilo veškeré mé odhodlání k boji. A co teď? Léčebna? Nutnost být tři měsíce mimo svůj svět, veřejná ostuda, cejch alkoholičky. Ne, vrátím se mezi ty lidi a jejich příběhy. Představuji se jménem a říkám, že jsem alkoholička. To jsem totiž já. Přiznávám se a jde mi to ztěžka. Sklopená hlava, zavřené oči. Poslouchám bez posuzování, beru tu jejich naději a šanci za svou. Vím, že to sama nedám. Přiznávám, že jsem bezmocná po první skleničce. Vlastně, a hlavně před ní, protože má zoufalá duševní choroba mi přikazuje dělat stále totéž, a přitom očekávat jiný výsledek. A s tím si sama nepomůžu, potřebuji něco vyššího. Třeba v začátku ty lidi, tu skupinu, kterou spojuje touha přestat pít. Jenže co s životem bez pití? Jak žít bez dlouholetého přítele, který mi uměl pomoci a dělal život zajímavějším. Co s prázdnotou a beznadějí? Nechtějí mi radit, jen opakují: „Nepij a choď mezi nás.“ To je všechno? Zajisté není, ale pro začátek a mou zatemněnou hlavu ano. A tak chodím. A nepiji. Jak se to stalo? Nevím, jen pít nemusím. Objevuji život. Chuti, vůně, obyčejné věci. Můžu zase jíst. Můžu zase bez obav pracovat. Můžu svým dcerám nachystat snídani a jít s manželem na procházku. Jsem šťastná. Chci to mít napořád. Nechci, aby to zevšednělo, ztratilo kouzlo. Co udělat? Samotné, bez AA skupiny, mi to nepůjde. K uzdravování potřebuji ostatní alkoholiky a jejich příběhy. A je nutno učit se žít. Učit se žít se svou nemocí a uzdravovat se. Sama jsem nedala své pití, sama nedám ani svůj život. S ochotou a bez posuzování poslouchám. Nepít jeden den. Jeden den není nadosmrti. Další den totéž.

Poslouchám příběhy a zkušenosti lidí, kteří našli řešení. Není to cesta pro nesmělé. Vyžaduje totiž upřímnost, pravdivost samu k sobě. Vyžaduje se pořádně poznat a vynést pěknou kupu smetí. Nebát se a nelitovat, pokusit se změnit sebe sama. Jak? Návod existuje v Programu dvanácti kroků. Zjišťuji, že nedokážu být sama na život, protože ho nezvládám. Jenže sama nejsem! A nebudu, už nikdy a na nic. Uvědomuji si, že uchovat si zázrak nového života spočívá v tom, že tohle pochopím. Má mysl je nemocná, alkoholická. Pití alkoholu bylo jen příznakem. Má mysl potřebuje uzdravování duchovní cestou, ostatní alkoholiky, práci na Programu. A skutečnost, že abych si svůj zázrak, dar, který mi byl dán, uchovala, je nutno předávat ho dál. V upřímné a pravdivé výpovědi mezi ostatními alkoholiky, o tom, jak jsem žila dřív a jak žiji dnes. Ve snaze o to, aby se tahle možnost uzdravení dostala do povědomí co nejvíce lidí. Říká se tomu šíření poselství. Můžu tomu říkat i naděje, šance, možnost řešení zdánlivě neřešitelné věci. Vědět kam jít. A to vše i, nebo hlavně, pro sebe. Alkoholismus je smrtelná nemoc a já chci žít. Žít a chtít, aby tuhle šanci dostali i jiní. Žít a dívat se, jak se jim mění život. Jak se stávají šťastnějšími. Není to dost na smysl života?

A jak žiji teď? Nepiji jeden den. Jeden den není nadosmrti. Další den totéž. Každý den končím s díky a vděčností. Pár jich mám už za sebou. Tři roky. Málo nebo moc?

Vím jen to, že ať se stane cokoliv, tohle byly nejšťastnější dny, anebo roky mého života. Mám manžela a dvě dcery. Obě dcery už mají svou domácnost.

Ale vracejí se za svou mamkou s radostmi i starostmi. Dokázaly mi znovu uvěřit, zdá se, že ví, že jsem tu pro ně znovu. Že jsem tu pro ně jinak a víc. Žijeme klidně a spokojeně, respektujeme se navzájem. Můj manžel pochopil, že mé uzdravování je celoživotní a přináší klid i jemu. Nikdy mu za to nepřestanu být vděčná. Mám dobrou práci, pořád tutéž. Běžný život, jenže já ho jinak vnímám, prožívám a vychutnávám. Zázraky všedních dní.

A dobrá věc se podařila, jako v kýči vždy. Jenže tohle není kýč, tohle je můj život.

Kdybych nepřišla mezi Anonymní Alkoholiky tak nevím, co bych dnes o svém životě napsala. Jestli vůbec něco. A jestli by to vůbec měl kdo psát.

 

Více informací, včetně dalších životních příběhů, naleznete na: www.anonymnialkoholici.cz.

Informace pro muže: tel. 736 190 990

Informace pro ženy: tel. 734 620 830

E-mail: info@aamail.cz

Seznam skupin


zdroj: Anonymní alkoholici

Zapojte se do dotazníkového šetření "Spotřebitelské hodnocení typických nádob a obalů na alkoholické nápoje v České republice"

Světová zdravotnická organizace, Univerzita v Heidelbergu a Klinika adiktologie, 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyvíjejí prototyp mobilní aplikace pro interaktivní hodnocení spotřeby alkoholu. Tato mobilní aplikace pomůže přesněji kvantifikovat spotřebu alkoholu a identifikovat nebezpečné a škodlivé vzorce užívání v České republice. Pro vytvoření prvního prototypu aplikace musí náš výzkumný tým identifikovat alkoholické nápoje, nádoby a obaly, které jsou nejčastěji používané. Z tohoto důvodu Vás prosíme o účast v tomto šetření.  V průzkumu budete požádáni, abyste ohodnotili alkoholické nápoje a nádoby a obaly na pití podle svých spotřebitelských preferencí.

Šetření se můžete zúčastnit zde