Markův příběh: Ze závislosti zpět do normálního života

Publikoval Alkohol pod kontrolou v

“Jmenuji se Marek, ale celé mé okolí mě nazývá „Mára“. Což není až tak neobvyklé. To zajímavé pro mnohé bude, že jsem se dokázal dostat z úplného dna až na pomyslnou hladinu normálnosti, a právě moje cesta k normálu je to, o co bych se rád podělil.

Můj propad z normálního, zdravého, zvídavého kluka až na dno čítá asi osmnáct let. Ano, byl to propad plnoletý. Když počítáme první experimentování se zakázaným ovocem, až po rozhodnutí jít se opravdu léčit. Během této velmi trnité cesty jsem okusil mnoho – lásku, bolest, zklamání, radost, odnětí svobody, výroba, distribuce, strach, lítost. A jelikož nechci, aby tento článek byl o černé stránce mého života, ale o tom, jak skvělá je abstinence, popíši z mého života závisláka Máry jen zlomek.

Z archivu autora.

Vše začalo na základní škole pokusy s lehkými látkami. Jasně, alkohol a tráva. Pak přišla ta zatracená tekno scéna, které jsem se pravidelně věnoval každý víkend skoro osm let. Kdy jsem okusil a zároveň si zamiloval snad všechny druhy zakázaných látek – některé více, jiné méně. A jelikož to není levná záležitost, vše bylo prokládáno notnou dávkou alkoholu. Tenkrát jsem se dokázal ještě ovládat a závislý jsem se necítil. I když, jak už teď vím, jsem do závislosti měl pořádně zakročeno. Jo, když se o mně starali rodiče, to byla pohoda! Pak ale přišlo období, kdy i já jsem se měl podílet na mém žití. Respektive na svých výdajích, a tak jsem čím dál více dával přednost látkám levnějším a levnějším. K tomu když připočtu několik let s lidmi mého ražení, rovná se sakra hluboko zakořeněná závislost. Primárně to byl alkohol, ale jak jinak než prokládaný vším možným, co mastí. FUJ! A DOST!!!

Živě si vzpomínám, jak usínám na vlhké půdě, špinavé matraci, bez peněz, bez jídla, bez jakýchkoliv jistot. A v tu chvíli jsem učinil to nejlepší rozhodnutí v životě. A to bylo: JDU SE LÉČIT, protože CHCI ŽÍT! Z několika nevydařených pokusů o léčbu v Bohnicích a krátkém působení v komunitě jsem věděl, že to nebude lehké. Ale věděl jsem, že jestli něco neudělám, tak umřu. Mojí motivací byl ŽIVOT.

Nemaloval jsem si, že vše bude vždycky růžové, ale život mi za nějakou námahu stojí. A tak jsem po pár peripetií, asi týden od onoho rozhodnutí, nastoupil do Bohnic s tímto:

  • určitě budu pokračovat v léčbě v komunitě (proti plnoleté závislosti se musí nasadit větší kalibr než jen tříměsíční ústavní léčba)
  • chci abstinovat od všech látek, které ovlivňují mou mysl (závislost je jen jedna a je úplně jedno, kterou látkou se mastím, i když se jim říká lehké nebo legální)
  • budu důvěřovat personálu (mají obrovské zkušenosti podložené tisíci případy klientů, s nimiž pracují, i když se mi jejich rady třeba nebudou líbit).

Léčbu v Bohnicích jsem řádně dokončil po třech měsících a za tu dobu jsem hodně získal. Úplně se mi vyčistila hlava, nabyl jsem informace o tom, co mě čeká v komunitě, a dá se říct, že jsem měl základní povědomí o tom, jak se v abstinenci chovat venku, co dodržovat, čemu se vyhýbat. Ovšem ta hlavní část mého zotavení byla přede mnou. A to dlouhodobá léčba v terapeutické léčebně Fénix v Bílé Vodě, kterou jsem si vybral proto, že je označována jako nejpřísnější (no přece moje cesta k abstinenci nemůže bejt růžová).

Na Fénixu jsem strávil osm měsíců. Nejdůležitější byly zátěže, jak fyzické, tak psychické, které jsou dnes a denně vyvíjeny na klienty. Po čase jsem pochopil proč. V krizových situací jako rozchod, úmrtí v rodině, ztráta zaměstnání apod. je člověk nejnáchylnější k relapsu. Tedy k znovupozření látky. A tak se člověk učí i při velkých zátěží v léčbě zůstat a tedy abstinovat, i když může kdykoliv odejít. Mé působení na Fénixu bylo dlouhé, a kdybych měl zacházet do detailů, byla by z toho slušná brožura. Proto řeknu jen to, že celý tým terapeutů se o mně staral jako o člena rodiny, a i když je to jejich zaměstnání, často přesahuje rámec zaměstnanecké smlouvy.

Můj závěrečný rituál vyvrcholil zazděním kamene závislosti (který mě celou léčbu provázel) do zdi nezávislosti, která na Fénixu je. Druhý den jsem měl odjet do mého nového působiště v Jižních Čechách. Nervózní jsem byl dost. Plnou hlavu otázek a strachu, jestli to venku zvládnu, když na mě čeká tolik nebezpečí. A tak jsem dorazil na Prevent 99 doléčovací centrum, což je následná péče pro lidi, kteří právě dokončili. Člověk má kde bydlet, ale musí pracovat. A hlavně, stále má oporu u terapeutů. Zkrátka, není to tak velký skok do reality.

Nyní to je skoro čtyři roky, co úplně abstinuji od všech látek. Nebylo to vždy lehké, ale v nejtěžších chvílích mi pomohli lidi kolem mě a moje původní motivace žít. Mám zaměstnání, skvělou ženu, která nepije, i když nemusí, její rodinu, kteří mě přijali takovýho, jaký jsem, napravily se mi vztahy s mojí rodinou, dokážu se bavit bez jakýchkoliv podpůrných látek a další a další pozitiva.

Z archivu autora

Když jsem si sesumíroval svůj příběh, řekl jsem si, že je potřeba motivovat lidi, kteří jsou teprve na začátku cesty, kterou jsem už já ušel. Prostě pomáhat lidem se stejným problémem. A tak jsem s jedním mým kolegou založil svépomocnou organizaci FAKT, zároveň máme svépomocnou skupinu, kde se scházíme každý týden. Připravuju se k absolvování různých kurzů v této problematice a plánuju sérii přednášek, kde odprezentuju svůj příběh lidem, kteří možná nevědí, že se ze závislosti dá dostat, když člověk zkrátka chce a má potřebnou oporu okolí. Závěrem snad jen, že každý má svůj život ve svých rukou. Když stojí za hovno, může si za to sám, a nikdo jiný. Pak je třeba udělat to správné rozhodnutí, jako jsem to tenkrát udělal já.
ROZHODNOUT SE ŽÍT!!!”


Tým ApK děkuje panu Markovi za sdílení jeho zkušenosti. Zapojte se i vy do kampaně #protitlaku. Více zde.

Kategorie: KAMPAŇ #protitlaku